Jiří Procházka _ Making Memories Making Monuments

15. 02. 2019
— 25. 02. 2019

Vernisáž 15.2. 2019 od 19:00 🧢
Výstava potrvá 16.2.- 25.2. 2019 🧡

(ENG SOON !!! )

Intenzita sluneční záře jej zcela oslepovala a znemožňovala tak vidět objekt před ním.
Pomalu tedy zvedl ruku ve snaze zakrýt oči a zamezit přístupu světla. Jeho dlaň nyní tvořila oranžovou plochu, kterou místy stále pronikalo ostré sluneční světlo. Suchá zrnka písku pomalu zvedaly jemné poryvy větru směrem vzhůru k nekonečné ploše modrého nebe.
Vzpomněl si na svůj první pokus vytvořit abstraktní fotografii, jež využíval možnosti fotoaparátu připojovat ke každému jeho výstupu informace o čase a místě jejího vzniku. Tyto fotografie tak byly pořizovány navzdory přítomnosti krytky na objektivu fotoaparátu, zamezující přístupu světla a znemožňující tak vytvoření obrazu. Produkty této snahy byly černé obrazy reagující na ne- možnost zachycení abstraktního (např. pocitu) konkrétním (např. fotografií).
Druhý pokus o vytvoření abstraktního obrazu prostřednictvím fotografie, využíval reálné situace selhání fotoaparátu při snaze zachytit konkrétní moment hudebního vystoupení. Navzdory technického selhání přístroje, dokázal fotoaparát v tento moment vytvořit obrazový výstup. Jeho produktem se stala čistě zelená plocha, všemi parametry odpovídající standardnímu výstupu fotoaparátu, poté znovu fotografována v podobě role, svojí vizualitou odkazující k fotografiím Jana Svobody, průkopníka nezobrazivé fotografie. Její charakteristická barevnost, užívaná při technice klíčování, tedy posprodukčním odstraněním a následným nahrazením barvy zástupným obrazem, jakoby vědomě pojila fotografický výstup s obecným tématem snahy o dosažení abstraktního obrazu.
Ten den nebylo na nebi jediného mráčku. Při pohledu na sytě modrou barvu oblohy zauvažoval nad užitím bluescreenu, místo sesterské techniky greenscreen.
Představoval si pocit nekonečného štěstí navždy uchovaný pomocí stejných principů jakých využívá médium fotografie, představoval si snímky ze sluncem zalitých destinací, kde čas ztrácel na své důležitosti a umožňoval tak setrvat navždy v hřejivém momentu bez jakéhokoliv strachu z možné neblahé budoucnosti.

Využívání fotografií modrého nebe, snímků ne-prozrazující divákovi čas ani místo jejich pořízení, je určitým vyústěním snahy a představ o fotografii, nezatížené jejím obsahem, či samotnou kompozicí. Jakýmsi univerzálním obrazem reprezentujícího sám sebe svojí vizualitou a sní spojenou symbolikou.

Fotografií minulosti, současnosti i budoucnosti.