PROČJSMETADY / WHYRWEHERE

01. 06. 2013
— 30. 10. 2013

V druhé polovině roku 2013,  proběhla v návaznosti na měsíční symposium, v prostorách komplexu třeboňského zámku výstava PROČJSMETADY: Art as Agency.

Ateliér hostujícího pedagoga AVU, z jehož řad vzešel počáteční impulz a také většina vystavujících, je specifickým prostředím. Každý rok shromáždí studenty různých ateliérů, pod vedením umělce stojícího mimo české akademické prostředí s velmi různorodými představami o tom, co by mělo jeho působení přinést. Díky této nesvázanosti zakotvené v konceptu samotného ateliéru pak bývají pravidelně jeho výsledky z nejzajímavějších studentských prezentací vůbec. Ateliér Jana Mladovského, vedoucího v letním semestru 2013, nebyl výjimkou.

Pokud se tedy zajímáte o diskurz současného umění, dostala se výstava PROČJSMETADY rozhodně na must-see list. Stejně jako Benátské Biennale. Přestože toto přirovnání je jasně hyperbolou, v mnoha ohledech pokulhávající, měla půda třeboňského zámku s benátským Arsenalem více společného, než jen určitou přehlídkovost a silný site-specific aspekt.

Již slova z konceptu výstavy mluvící o „umění jako akčním systému“ s důrazem „na kontext interakce, produkce, cirkulace a spotřeby zvaný Agency“,  nevychází pouze z úzké lokální až aktivistické specifikace projektu, ale jsou jedním z obecně rozšířených a etablovaných úhlů pohledu na umění. Společenské, či místně angažované umění, do jehož sféry vlivu můžeme zařadit celý projekt, jehož součástí výstava PROČJSMETADY byla (viz. níže), odráželo svůj vliv v různé formě i zde. Ať už se jednalo o jakési post-lettristické nápisy se jmény třeboňských rybníků jako Víra nebo Láska Jana Mladovského, nebo performance Adély Součkové a Františky Lachmanové Bělení v zámeckém parku.

Výstavní prostory zámecké půdy i celé skanzenové prostředí třeboňského centra sváděly místy k určité spektakulárnosti, která je ale také jedním ze současně rozšířených projevů. To bylo znát například na instalaci Gergő Kovátse, videoprojekci na klády, která ve své silné narativnosti přecházela až v show. Naopak kritickou reakci na skleníkový efekt neživého historického města jsme mohli číst v instalaci – In rerum natura, Anni Bystrawsky z Polska, sestávající z květin osvětlených umělým světlem v jedné z tmavých chodeb komplexu.

Inspirace místem, společné téma všech děl, ovšem nebyly vždy tak jednoznačně prokazatelné. Jak bylo právě v úvodním slovu k arsenalskému pavilonu výstižně použito, je jednou z definic současného diskurzu jakási „hyperkonektivita“, daná soudobou informační záplavou. Ta může vyústit buď v řetězce všech existujících asociací při ohledávání možných hranic vyjádření – jak daleko lze zajít od původní myšlenky k výsledku, aby byla ještě pochopena – což jsme mohli pozorovat např. na audiovizuální instalaci Jakuba Krejčího, nebo může mít naopak za výsledek zvnitřnění tvorby a uměleckého procesu, kdy umělec dekóduje pavučiny spojnic sám v sobě. Jak bylo vidět například na videu Alexandry Karpuchiny, zabývajícím se vizuálními mapami soukromého světa.

Právě zde jsme již mohli nalézt, pro diváky přesvědčené o diskonektivitě současného umění s reálnem, překvapivé zaujetí mladého umění harmonií, ideálem a transcendentální obecností v okolním světě. Příkladem toho může být působivé dílo Zuzany Žabkové ze Slovenska, kde se tanečním pohybem projevuje nitro ve své univerzální platnosti, nebo video polské dvojice Anni Bajorek a Marcina Morawicki, které, podle průvodního textu, na základě filozofie Jorgena Habermase, se zabývalo vytvořením jakési ideální situace – harmonie pomocí absolutní rovnosti elementů. V některých případech se tato tendence projevila naopak důrazem na elementární vyjádření se silným výrazem, jako např. projekce ztělesněné úzkosti v ležící postavě se zakrytým obličejem videa Adama Stanka a Heleny Sequens, nebo jemnější, ale neméně působivé zachycení okamžiku v odrazech světel na hladině Pavla Skrotta.

V některých pracích byl dokonce jasný ozvuk tradice klasické moderny a avantgardy, které je přirozené každému hledat ve vystavených dílech Kurta Gebauera, která spojovala v čase nejen generačně, ale také faktem, že byla vytvořena pro Třeboň v rámci jeho projektu v roce 2007. Ovšem jasně jsme tuto návaznost mohli vidět i u mladší generace umělců jako např. na velmi zralých sochách Matouše Lipuse.

Součástí výstavy byly také v Domě Štěpánka Netolického prezentované návrhy architektonické revitalizace Schwarzenberského špejcharu od studentů ateliéru Kohout – Tichý z pražské Fakulty architektury při ČVUT. Nebyly ovšem tak utopické, jak by se mohlo zdát. Výstava PROČJSMETADY byla totiž pouze první vlaštovkou většího projektu, který vychází ze snah o oživení města Třeboně. Pokud by byl plně realizován v navrhovaném rozsahu, změnilo by se celé jedno zámecké křídlo v galerijní prostory, navázané na pražské vysoké umělecké školy, kterým by nebyl poskytnut pouze prostor pro výstavy, ale také sympozia, plenérová soustředění a realizaci větších projektů. To by nepřineslo jen nové třeboňské kulturní centrum a vzájemně obohacující interakci přesahující nejen státní, ale také institucionálně dané hranice a prospěšnost jejich narušení výstava PROŠJSMETADY jasně dokázala.

Magdalena Jadwiga Härtelová

Vystavující : Jan Mladovský / Virag Laczkovich / Gergely Kovats / Matěj Vakula / Zuzana Žabková / Anna Bajorek / Ania Bystrowska / Marcin Morawicki / Eliška Hamajdová / Petr Hostaš / Veronika Sněhulková /Jakub Krejčí / Ondřěj Petrlík / Onřej Sigmund / Nikol Kutíková / Martin Mrkva / Jonáš Richter / Alexandra Karpukhina / Josef Rossi / Martina Uhlířová / Alena Kazatelová / Pavel Skrott / Adam Stanko / Helena Sequens / Matouš Lipus / Kurt Gebauer / Dagmar Šubrtová / Adéla Součková / Františka Lachmanová / a další